Pomáhat může opravdu každý

Mezi ty, kteří citlivě vnímají potřeby ostatních, určitě patří i náš kolega Michal Enge. Pravidelně nominuje lidi, o nichž ví, že nějakou tu pomoc potřebují. I když by si o ni třeba ani sami neřekli. A tak jsme se na chvilku sešli, abychom zjistili, jak se žije S rukou na srdci pro lidský příběh.

Michale, co obnáší Tvoje práce v O2?

Jsem finanční specialista controllingu a reportingu pro call centra. Mám na starosti reporty ohledně počtů hovorů, vyhodnocení KPI manažerů, fakturace a další věci. Moje práce jsou hlavně čísla, díky nimž pak můžou kolegové ve firmě vidět, jak si ve své práci vedeme.

Kdy Tě poprvé napadlo někoho nominovat?

Vlastně už poprvé, když jsem tuhle možnost po nástupu do firmy uviděl, protože i já sám jsem v situaci, kdy jako handicapovaný potřebuju občas pomoc. Sám vím, že některé pomůcky, které dost zjednoduší život, už prostě pojišťovna nehradí, takže každý další zdroj nebo finanční příspěvek je dobrý.

Handicap... pohybuješ se na vozíčku, pracuješ – a přitom sportuješ. A rozhodně nejen amatérsky. Ale jedno po druhém. Jak k tomu došlo?

Co se toho handicapu týká, jsem po úraze, byla to autonehoda. Měl jsem zlomený šestý krční obratel a přerušenou míchu, jsem kvadruplegik. Letos to bude už dvacet let. V práci, kterou dělám, mě můj handicap nijak neomezuje. Je to plnohodnotná práce, což má samozřejmě pro mě obrovskou cenu. Nepřijdu si v ní nijak „zvýhodňovaný“, je to normální prostředí se vším všudy, což je moc fajn a hodně mi to pomáhá.

Ke sportu jsem se dostal už před úrazem. Běhal jsem za školu, hrál hokej a florbal. Po úrazu jsem se chtěl ke sportu rozhodně vrátit, ale nevěděl jsem, co dělat. Nejprve se mi naskytla možnost hrát znovu florbal, ale stále to nebylo ono. Přes florbal jsem se nějak dostal až k atletice, kterou jsem původně vůbec dělat nechtěl, ale atletika patří mezi paralympijské sporty a já jsem na olympiádu vždy chtěl jet.

A přes atletiku až do... Tokia?!

Přesně tak, plním si svůj sen. Letos v létě se chystám na paralympiádu do Tokia.

V jakém oboru budeš soutěžit?

Jde o paraatletiku, jsem v kategorii F51 a soutěžím v hodu kuželkou a diskem. Ten disk není sice moje hlavní disciplína, ale i tak jsem dvojnásobný mistr ČR. Hlavní disciplína je pro mě kuželka. V hodu kuželkou držím aktuální český rekord, konkrétně 29 metrů a rozhodně chci ještě nějaký ten metr přidat. (pozn. Jen pro představu: 29 metrů – to by bylo, s tolerancí jednoho metru, například 6 aut Škoda Oktavia postavených v řadě za sebe. Zkuste si vsedě přehodit šest Oktávek .).

Jak často trénuješ a co Ti nejvíc pomáhá?

Jsem zapsaný v klubu v Pardubicích, mám tam trenéry, takže jezdím tam. Z Prahy celkem zajížďka. Nejmíň jednou týdně se tam snažím zajet, abych si zaházel, jinak mám tréninky i mimo stadion třeba chatě nebo doma v parku. Chodím ještě do posilovny, na rehabilitace a cvičím i doma. Je to celkem časově náročné, spoustu dovolené a volného času vyčerpám právě na sportovní akce. Z toho má rodina samozřejmě radost. Takže jsem moc rád, když se to povede propojit a můžeme jet třeba na dovolenou do destinace, kde jsou zároveň i ty závody. Díky tomu zvládnu sport a můžeme se přitom podívat i na docela zajímavá místa. Paradoxně mi pomáhá i současná situace okolo covidu. Pracuji víc na homeoffice, tak se mi lépe daří zkombinovat práci a sportovní aktivity. Navíc pracuji už jen na půl úvazku.

Co bys chtěl vzkázat těm, kdo by rádi někoho nominovali, ale nevědí, jak začít?

Nedokážu říct, že kdybych sám tenhle handicap neměl, jestli bych o tuhle sféru měl až takový zájem. Je to hodně o tom, jestli člověk ve svém okolí někoho takového zná, a pak samozřejmě hraje roli i nějaké to sociální cítění. Prostě je třeba se dívat kolem sebe a nebát se někoho oslovit nebo se vcítit do jeho situace.

Mě dost nasměroval právě můj vlastní handicap, nakoplo mě to v určitém smyslu si víc všímat ... Kdybych ho neměl, nevím, jestli bych některé věci tak silně vnímal. A popravdě, tím, že během sportu a dalších aktivit se potkávám hlavně s handicapovanými lidmi, tak to jde celkem samo. O to víc jsem pak třeba v práci v prostředí mezi zdravými lidmi raději. Propojení těchhle dvou světů mi hodně pomáhá a někdy se mi podaří dokonce i někoho správně nasměrovat nebo nadchnout pro dobrou věc.

Děkuju za rozhovor a budu držet palce, ať se v Tokiu daří!