Milionová podpora míří k dalším neziskovým organizacím

Zaměstnanci O2 mají každý rok možnost získat pro neziskovou organizaci, ve které pomáhají, grantový příspěvek až 100 000 Kč. Koncem května vybrala hodnotící komise 13 vítězných návrhů. Ty si mezi sebou rozdělily rovný 1 000 000 Kč. Za dobu fungování programu přidělila Nadace O2 grantovou podporu v celkové hodnotě 8 553 399 Kč. Další novinkou bylo zaměření grantu, v souladu se strategií Nadace O2, na podporu vzdělávání v neziskových organizacích.

 Do jedné takové neziskové organizace dochází i naše kolegyně Bára, která jak říká, si dobrovolnictvím dobíjí baterky. A vy si teď můžete přečíst rozhovor, který jsme s Bárou udělali, třeba pro vás bude také inspirací.

Pomáhat ostatním je lidská přirozenost. Většina z nás nezištnou pomoc, ať už velkou či malou, jednou za čas vykoná. A pak jsou tu lidé jako @Božena Bára Kozelková, šéfka trenérů ústeckého callcentra O2 pro segment B2B a tichý hrdina všedních dní. Ve volném čase totiž pracuje jako dobrovolnice v Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích. Bára se ke všemu zasloužila o přidělení grantových 100.000 kč v rámci aktivity Ruku na srdce od Nadace O2 právě pro litoměřický hospic. 

Báro, jak dlouho jsi dobrovolnicí v Hospici sv. Štěpána? Jak ses k tomu dostala?

Dobrovolnicí jsem se oficiálně stala v létě 2019 úspěšným absolvováním kurzu pro dobrovolníky, ale protože v kurzu jsem byla od jara, tak si počítám už třetí rok. Kurz jsem dělala proto, abych mohla navštěvovat pacienty v lůžkovém nebo i domácím hospici, nabídnout jim svou společnost, doprovod nebo pomoc pečující rodině.

Co práce dobrovolnice v hospicu obnáší?

Hospic pořádá celou řadu dalších akcí, kde jsem se zapojila: trhy, běh pro hospic, potravinová sbírka, Noc kostelů a další. Moc ráda jsem si třeba vyzkoušela roli pořadatele na pravidelné Odborné konferenci hospicové a paliativní péče, kterou v Litoměřicích hospic pořádá řadu let. Bylo to zajímavé proto, že možnost poslechnout si všechny řečníky byl velmi zajímavý benefit. Nicméně hlavní pro mě zůstává možnost (nebo lepší slovo je pocta) moci nabídnout svůj čas těm, kterým ho už mnoho nezbývá. Bohužel vzhledem k okolnostem kolem covidu jsem se právě tomu v posledním roce moc věnovat nemohla, ale díky očkování už se zase vracím a jsem za to moc ráda.

Proč jsi s dobrovolnictvím začala? Co byla tvoje motivace?

Chuť pomáhat tam, kde je třeba, se u nás v rodině dědí. Motivace pomáhat právě v paliativě začala v době, kdy jsem se díky studiu psychologie dostala k tématům stáří a konce života. K tomu, že v současné společnosti je smrt tak velké tabu, jaké nikdy dříve nebyla. Zatímco u narození jsou dnes přítomni většinou oba rodiče a celé příbuzenstvo nového člověka vítá do rodiny co nejdříve, rozloučit s blízkými se často ani nestihneme a někdy jen proto, že ani nevíme, že už je ten čas. Díky svým pracím na toto téma jsem se dostala k hospicům a ty mě zcela okouzlily tím, že to všechno může být i jinak. Po studiu jsem řadu let podporovala hospice jako dárce, až mě vlastní životní zkušenosti se smrtí blízkých dovedly k tomu, že nechci pomáhat jen penězi, osobně.

Zrovna v hospici se člověk nezřídka kdy setká se smrtí blíže než normální smrtelník, z čeho čerpáš energii?

Tak pokud to vezmu od obecně platných principů, i jako dobrovolník jsem si připomněla zlaté pravidlo psychohygieny, aby člověk měl šanci doplňovat své zdroje energie, musí sám se sebou pracovat tak, aby měl tak akorát času na práci, rodinu a na sebe. Dokonce to bylo jedno z témat dobrovolnického výcviku. A jako každý, jsem v tom úspěšná střídavě, ale už jsem se naučila poznat, kdy to přeženu.

Možná překvapivě, právě návštěvy v hospici mě vždycky dobíjí. Samozřejmě je to nějaký čas, který trávíte jinak než odpočinkem a určitě velký podíl na tom má samotná atmosféra v hospici. Pokud si představujete hospic jako zvláštní nemocniční oddělení, tak na to zapomeňte. V hospici je na prvním místě člověk a jeho pohodlí, snaha vymyslet cokoliv, aby se pacientovi ulevilo, zbavil se bolesti či jiných potíží, jak jen to je možné, a mohl se těšit z toho, co má rád. Personál v hospici je na to zaměřený maximálně a tím vzniká celkově totálně pozitivní prostředí. Hlavní důvod je ale něco, o co se řada z nás pokouší prostřednictvím technik mindfulness, meditací, sportem a podobně. Na konci života totiž beze zbytku platí „tady a teď“. Právě přítomná chvíle je důležitá, víc než to, co bylo v minulosti nebo co bude za rok, za měsíc nebo o pár hodin později. Můžete žasnout nad životy lidí, kteří vám o nich chtějí vyprávět. Můžete třeba i drobnou službou pomoci, potěšit. Nebo můžete prožívat křehký okamžik ticha a držení za ruku. Může to být radost, smutek, strach nebo smíření – ale je to naplno a nic jiného v tu chvíli není. 

Kdy tě napadlo přihlásit hospic do zaměstnaneckého grantového programu?

Hned, jak jsem se dozvěděla o projektu S rukou na srdci. Letos je to vlastně už třetí žádost, kterou jsem pro hospic podávala. A nádherně se propojilo zaměření grantu na vzdělávání a osvětu s mou profesí ve vzdělávání a s cílem litoměřického hospice nejen vzdělávat své lidi, ale i rozvíjet odbornou diskusi na konferencích, zároveň ale taky dostat téma péče o umírající do veřejného prostoru. Díky tomu jsem mohla být u tvorby dlouhodobé koncepce vzdělávání v hospici a také jsem se mohla sama zúčastnit řady zajímavých akcí.

Jak hodnotíš úroveň paliativní péče v Česku?

To je hodně obsáhlé téma a hodnotit bych si ze své pozice netroufla, z pozorování mohu jen konstatovat, že jako ve všech jiných oborech, někde je to lepší a jinde horší. Často je to jen otázka komunikace. Ale osobně mě těší, že za tu dobu, co se kolem této problematiky pohybuji, se zásadně změnilo to, že se o umírání mnohem více mluví – v době, kdy jsem psala v hospici bakalářskou práci, jsem oslovila i své známé novináře, jestli by byla šance napsat o hospici a dostat ho více do povědomí, a odpovědí bylo „Je nám líto, ale tohle téma…víš, to by asi lidi nechtěli číst.“ Dnes co chvíli narazím na zprávu na zpravodajských webech, celé články v přílohách deníků a v lifestylových magazínech, a to je moc dobře. Víte, když se lidí zeptáte (a ty výzkumy jsou dostupné), co by si přáli na konci života, jakou péči ano a jakou už ne – většina z nás má nějakou představu. Ale co z toho, když o tom s námi nemluví lékaři a nemluvíme o tom ani jinde. Lidé z paliativních týmů by vám potvrdili, že blízcí, kteří jsou sami ve stavu velkého smutku z očekávané ztráty, se dostávají do krizové situace, že mají za svého umírajícího bližního rozhodovat – a nevědí, jak, co by si přál. A právě hospic je místo, kde se to často ještě povede. I proto jsem vděčná, že jako dobrovolník jsem součástí týmu. A můj velký dík patří O2 a Nadaci O2, že tu je pro nás program S rukou na srdci, který pomáhá tu péči prostřednictvím vzdělání posouvat dál.

I my bychom rádi poděkovali. Moc si vážíme angažovanosti zaměstnanců O2, kteří dobrovolně pomáhali a pomáhají v neziskových organizacích. Obětují svůj volný čas a energii pro své okolí a dělají záslužnou činnost. 

Nejen za to jim patří velké díky jménem Nadace O2.