Jaroslava Chaloupková: Moc oceňuji, že se Nadace O2 věnuje vzdělávání v oblasti domácího násilí

Co je hlavním plusem Acorusu, v čem je jeho výjimečnost?

Fungujeme již přes dvacet. Naší výhodou je historie a dlouhodobá zkušenost. Prvořadým cílem je vždy ochránit potřebné před nebezpečím. Velkým plusem Acorusu je v poskytování přímé víceúrovňové odborné komplexní pomoci osobám ohroženým domácím násilím, zejména ženám a dětem. Služby nabízíme 24 hodin denně. Veškeré poradenské služby jsou poskytované zdarma, při využití azylového domu se platí dle zákona o sociálních službách úhrada za pobyt. Jsme jiní v tom, že máme kromě krizové linky, poradny a azylového domu (pobyt v něm je možný až po dobu 1 roku) také krizový pokoj. Zde mohou ženy akutně ohrožené domácím násilím získat zdarma bezpečné ubytování až na dobu 7 dnů s možností následného bydlení v azylovém domě.

V čem spočívá vaše spojení s Nadací O2? Jak jste se ke spolupráci dostali?

Bývalý manžel pracovnice O2 Lucie Davidové měl civilní vojenskou službu a dostal se k organizaci Acorus. Udělal si veškeré kurzy, aby mohl pracovat v azylovém domě, jehož součástí je nonstop linka. To už je nějakých 16 až 17 let. I přesto, že má práci programátora, tak noční směny si ponechal. Když Nadace O2 vypsala grant pro neziskové organizace, bylo přihlášení Acorusu přirozenou volbou. Od té doby jsme ho každý rok dostali.

Až do minulého roku byl vždy pořádán pochod – Šlapeme násilí na paty. Je to krásná akce pro širokou veřejnost. A mělo to veliký přesah. Kvůli pandemickým opatřením se minulý rok pochod neuskutečnil, a proto jsme se rozhodli grant využít k natočení dokumentárního filmu.

To mě zajímá. O jaký film se jedná?

Snímek vypovídá o problematice domácího násilí. Už od roku 2008 pořádáme besedy pro studenty prvních a druhých ročníků středních škol, které mají velmi dobrý dosah. Promítáme tam patnáct let starý dokument, který je potřeba posunout do dnešní doby. Aby byl pro náctileté stravitelnější, atraktivnější a dokázali si problematiku lépe představit. V současném dokumentu jsou například reálie, jako je móda z devadesátých let, což nepůsobí zrovna dobře. I do toho nám vstoupil covid-19 a natáčení bylo s režisérkou Rozálií Kohoutovou už několikrát odloženo.

Pro dokument se nám podařilo získat tři úžasné bývalé klientky. Jsou schopné a ochotné o domácím násilí s nadhledem hovořit. Aniž by se samy opakovaně zraňovaly. Vidí v tom velký smysl. Domácí násilí je opředené spoustou mýtů. Lidé si často říkají – mě se to nestane, může si za to sama, to se týká někoho jiného. Realita je ale jiná.  Musím říct, že je úžasné že se Nadace O2 věnuje tomuto tématu pozornost. Domácí násilí není normální a každý má právo mít své bezpečné zázemí a normální vztah.

Kdo je vaší cílovou skupinou?

Všichni, kdo zažívají domácí násilí a potřebuji s tím poradit, pomoc s řešením této náročné životní situace. Tedy ženy i muži a jejich děti.

Může k vám dorazit i někdo, kdo ví o osobě, na které já domácí násilí pácháno?

Službu máme nastavenou tak, že mohou přicházet nejen přímé oběti domácího násilí. Dorazit mohou i lidé z jejich blízkého okolí, kteří pro ně hledají pomoc, podporu, nevědí si rady. Máme tam například maminku, která by potřebovala namotivovat svoji dceru, aby začala svou situaci s domácím násilím řešit. Musím připomenout, že násilí ve vztazích může mít mnoho podob. Nemusí to být jen konflikt mezi partnery. V poradně se objevují i rodiče či prarodiče, kdy dochází k domácímu násilí ze strany jejich dětí, vnuků.

Týká se domácí násilí i mužů?

Ano, do naší poradny v pražských Holešovicích docházejí i muži. Musím ale podotknout, že 99 procent naší klientely tvoří ženy. Objevují se mezi nimi i muži, kteří jsou vystaveni násilí ze strany partnerky nebo třeba partnera ve stejnopohlavním páru. Mezi klienty máme ale i pána, který řeší násilí ze strany svého vnuka. Mužů je ale opravdu velmi málo. Za rok 2020 jsme měli z celkového objemu 150 klientů v naší poradně jen 4 klienty mužského pohlaví.

Jaké věkové rozpětí mají vaši klienti?

Chodí většinou mladší ženy ve věku mezi 25 a 40 lety. Zajímavé je, že dříve k nám docházely klientky, které ve vztahu vydržely snášet domácí násilí 10 až 15 let. Nyní pozorujeme pozitivní trend, kdy ženy své problémy začínají řešit dříve. Poznáme to velmi dobře podle toho, že se jedná o maminky s malými dětmi. V roce 2020 jsme ale měli větší počet matek se staršími dětmi školního věku. To není běžné. Nesmím ještě opomenout, že domácí násilí se objevuje i u náctiletých párů, není to žádná výjimka.

Domácí násilí a karanténa

Na téma pandemie covid-19 jsme dříve nebo později narazit museli. Obecně se uvádí, že žádostí o pomoc se u některých neziskových organizací v roce 2020 zvýšil oproti roku 2019 zhruba o 40 procent. Ze srovnání meziročních údajů organizace ROSA vyplývá, že počet telefonátů a e-mailových dotazů spojených s případy domácího násilí vzrostl téměř o 60 procent. Jak se změnila vaše práce za poslední rok? Zvýšil se vám počet klientů?

Nárůst zaznamenáváme také. Musíme to z jiného hlediska, máme totiž nastavenou nějakou kapacitu. Například v azylovém domě je to osm pokojů a nemůžeme tam mít více žen, než je osm, plus jejich děti. Když porovnáváme meziroční statistiky, tak evidujeme v pobytových službách stejný počet klientek. Za rok 2020 nám ale narostl počet těch odmítnutých na umístění do krizového pokoje. Když covid-19 před rokem přišel, tak jsme naopak pocítili výrazný útlum poptávky po našich službách. Člověk měl strach jít nakoupit, natož vyhledávat nějakou pomoc. To už se změnilo a za posledního půl roku poptávka po krizových lůžkách stoupá a máme více odmítnutých zájemců.

Museli jste nabrat nové zaměstnance, dobrovolníky?

Navyšovat skutečně potřebujeme. Roste poptávka po konzultacích v poradně. Musím zde zmínit to, že klientky provázíme poměrně dlouhou dobu. Domácí násilí je fenomén, který se nevyřeší tím, že si přijde klientka do poradny jednou popovídat. Během našeho kontaktu se řeší opatrovnické vztahy, trestní záležitosti. Proto se snažíme být klientce k dispozici po dlouhou dobu.

Začali jste ve větším měřítku využívat online nástroje pro komunikaci s klienty?

Ano, oproti jiným letům jsme zaznamenali poptávku po distanční formě pomoci. Na to jsme museli zareagovat. Najednou jsme potřebovali více telefonních čísel atd. Dostat se do online prostoru pro nás byla velká výzva. Začali jsme používat různé komunikátory, jako je Google Meet či Microsoft Teams. Ale musím říct, že i nadále nejvíce komunikace zůstává u klasických telefonních hovorů. Některé klientky si ale na online hovory zvykly.

Méně viditelné psychické násilí zažilo podle průzkumu Equality in the Czech Republic až 95 procent obětí. Může jít například o situace, kdy muž ženě zakazuje styk s rodinou nebo přáteli, slovně jí vyhrožuje, nepřiměřeně kontroluje její aktivity nebo jí omezuje přístup ke společným penězům. Jaké nejčastější případy fyzického a psychického násilí řešíte?

Narůstá taková ta psychická tenze. Domácí násilí musíme chápat jako velkou moc a kontrolu nad někým jiným. To zůstává stále stejné. Máme teď ale v databázi i klientky, které zažívaly brutální fyzické násilí. Narostla ovšem větší kontrola v domácnosti. Lidé jsou více doma, všeobecně jsou pod větším tlakem.

Dokonce jsou klientky, které tvrdí, že se jejich problémy s domácím násilím během pandemie uklidnily. Partner nemusí do práce a je vlastně klidnější. To samozřejmě v pořádku není. Jsou to opravdu velké paradoxy. Stále tak zaznamenáváme obecně útoky na lidskou důstojnost.

Ty se velmi špatně dokazují. Každý má jinou míru tolerance. Uvedu jeden příklad z nedávné doby, který mi vyprávěla klientka. Uváděla, že partner by byl docela fajn, ale že je hrozný pedant na úklid. Říká jí, že po ní moc nechce, že mu stačí jen dvakrát denně teplé jídlo a aby bylo uklizeno. Někdo by mohl říci, že je to celkem oprávněný požadavek. Realita je ale úplně někde jinde. Ta paní musí mít stále vše naleštěné, srovnané vnitřky všech zásuvek, všechny skříně musí být narovnané podle manžela. Věci v lednici rozdělené podle data trvanlivost, množství a nevím dle čeho ještě. Když to tak není, manžel jí vše vyhází a musí to uklízet stále dokola. U všeho jsou děti, které svým chováním začínají kopírovat otce a matku mají například jako uklízečku.

Popište, mi, jak vypadá takový běžný den vašeho zaměstnance při práci s klientem, který se stal obětí domácího násilí?

Pokud zůstaneme u pobytové služby, azylového domu, tak tam je nonstop služba, která funguje na noční a denní směny. Jedná se o pracovníka, který zajišťuje provoz azylového domu, zvedá telefony, je k dispozici klientkám, zajišťuje bezpečnost domova. Každá klientka má i své klíčové pracovníky. Každá má svou sociální pracovníky, terapeutku atd. Klientkám se v azylovém domě snažíme zajistit v uvozovkách co nejnormálnější prostředí. Snažíme se, aby to co nejvíce kopírovalo jejich běžný denní režim. Během pandemie jsme museli omezit skupinové aktivity. Velmi se to nyní zúžilo na individuální práci jeden na jednoho. Zdá se mi, že se tím od klientek oddalujeme, a to mě hrozně mrzí.

Stává se, že by partneři klientky v azylovém domě vyhledávali a snažili se je zkontaktovat?

Adresu máme utajenou, ale občas dojde k jejímu prozrazení. Několikrát se to stalo přes děti. Například v rámci jejich předávání mezi rodiči při střídavé péči. To vše ale máme podchycené metodikami. Pokud někdo zazvoní, vidíme ho na kameře. Upozorníme ho, že stojí na soukromém pozemku a požádáme ho, ať odejde. Pokud to neudělá, zavoláme policii. Jak pro pracovníky, tak pro klientky je to samozřejmě hodně nepříjemné.