Děti měly jen pytel na odpadky ovázaný šňůrou, vypráví o ubytování Ukrajinců Radim Bzura

Jen s batohem nebo pytlem se základními potřebami odjelo mnoho Ukrajinců ze své vlasti. Kvůli válečnému konfliktu se rodiny s dětmi vydaly na cestu na západ, kde hledají bezpečí i dočasný domov. Střechu nad hlavou uprchlíkům nabídl i zaměstnanec společnosti O2 Radim Bzura z Ústí nad Labem, který neváhal a ubytoval je na své chatě, kterou chtěl původně prodat. „Nebyla vybavená ani zařízená, museli jsme tam nábytek pořídit. Pomohli nám i známí,“ řekl Bzura v rozhovoru.  

Vaši chalupu jste nejdříve nabídli ukrajinské rodině, která se už ale odstěhovala a osamostatnila. Přijali jste pak další Ukrajince?

„Dům je velký, takže jsem ho znovu nabídl oblastní charitě Teplice. Přes ni se k nám nastěhovala rodina z Žytomyru. Babička, dědeček, dvě dcery a dvouletá vnučka. Přijeli charitativním vlakem a vlastně nevěděli, jestli jsou v Polsku, nebo Čechách. Museli jsme jim na mapě ukázat, kde vlastně jsou. Dva dny po příjezdu už mě pán prosil, jestli bych mu mohl sehnat pracovní boty a oblečení. V 68 letech si sehnal brigádu. Začal pracovat – škrábat zdi.“

Takže se hned zapojil do práce. Přijeli úplně bez peněz?

„Ne, oni mají peníze. Ale v jejich ukrajinských bankách a jejich karty u nás nejsou akceptované. Nevyberou si z bankomatu, nemohou platit kartou. Kdybychom jim nekoupili jídlo, neměli by nic. Jsou to vzdělaní milí lidé. Ten zedník, který u nás byl s manželkou a dítětem jako první a již se osamostatnil, umí francouzsky, německy i anglicky. Vystudoval vysokou školu, přesto tady pracuje na stavbě.“

Někteří Ukrajinci ale zde zázemí mají.

„Příběhy jsou různé. Samozřejmě jsou lidé, kteří přijedou autem a mají dolary nebo eura. Mají tu příbuzné, známé nebo rodinu. Ti, kteří ale přijeli „naslepo“ velmi těžko nesou, že od nás dostávají jídlo a pomoc zadarmo. Ponižuje je to. Celý život pracovali, nechtějí se na nás přiživovat. Hledají možnosti, jak si přivydělat.“

A mají možnost si v okolí Ústí nad Labem přivydělat?

„V mém okolí ano. Například u mě ubytovaní prarodiče už dělají drobné brigády. Třeba u kamarádů sází stromy, ne že by je nutně potřebovali zasadit. (usmívá se) Ale dávají tak Ukrajincům možnost si přivydělat.“

Říkal jste, že jste u sebe ubytoval rodinu z ukrajinského města Žytomyru. Vypráví, jak z válkou zasažené země prchali?  

„Ano, vypráví. Tato rodina byla ve svém bytě bez elektřiny a bez tepla, protože vybombardovali elektrárnu. A když vletěla bomba do vedlejšího paneláku tak popadli pasy a s tím, co měli na sobě přijeli. Nemají nic. Holčička stále brečí. Vypráví hrůzy, které viděli, když přecházeli hranice. Viděli mrtvé lidi ležet na zemi. Nikdo je tam neuklízí, nebo je hází do hromadných hrobů.“

A jak se k pomoci stavíte Vy a Vaše rodina?

„Myslím, že to je dobrá zkušenost i pro naše děti. Že nevidí konflikt jen v televizi, ale potkávají reálné osoby s reálnými příběhy. A také se zapojují do pomoci. V Ústí nad Labem vznikla komunita lidí, kteří pomáhají. Ubytovávají buď u sebe doma, na chalupách a chatách. Když Ukrajinci spí po zemi ve spacákách v tělocvičnách, kde kojí matky a děti brečí, tak pak jsou samozřejmě vděční za možnost jakéhokoliv ubytování. Třeba i jen na čtrnáct dní. Mnohdy jim jen stačí si odpočinout, umýt se a zorientovat se.“

Mnohdy stačí jen drobnost, malá pomoc

Kromě ubytování, pomáháte přijíždějícím ukrajinským rodinám i jinak?

„My jsme třeba vzali maminky s dětmi do ZOO nebo jeli společně na výlet. Ne všichni mají volné nemovitosti nebo nemohou k sobě domů někoho vzít. Ale stačí i menší pomoc. Jít třeba pomáhat jako dobrovolník do kontaktních center pomoci nebo tam přinést deset pizz. Nebo nabídnout odvoz k lékaři. I to je pomoc. Každý se může zapojit.“

Někdy je ale s pomocí spjatý i určitý diskomfort. Pomoc přeci není zadarmo.  

„Ano, my sice nemáme přímo u nás doma uprchlíky ubytované, ale stejně jsou s tím spjaté výdaje. Musíme platit elektřinu a výdaje spjaté s jejich bydlením, ale není to něco, co bychom nezvládli. Chtěl jsem si koupit motorku, ale teď dává větší smysl využít peníze jinak. Díky pomoci státu to zřejmě finančně skončí černou nulou. Ta motivace pomoct lidem v nouzi je zkrátka větší. Ale jak říkám, i malá pomoc je pořád pomoc. Každý podle svých možností.“

Mnoho Ukrajinců má Česko jako mezizastávku. Setkal jste se s někým, kdo pokračoval dál?

„Ano. Teplická charita mi třeba volala, že potřebují přechodně ubytovat maminku, babičku a čtyři děti. Odmítly status uprchlíka, protože chtějí pokračovat dál do Německa a nemají kde spát. Spaly by jinak na ulici. Tak jsem vzal auto a ubytoval je na dva dny u kamarádů. Ti jim dali najíst, dopravili je do Drážďan a koupili jim lístky, aby mohli pokračovat dál. Děti měly jen pytlík na odpadky ovázaný šňůrou a pak věci, co mají na sobě.“

Kromě materiální pomoci jste daroval i peníze. Co je podle Vás nyní důležitější?

„My Češi jsme vybrali neuvěřitelné množství peněz na pomoc Ukrajině, třeba jen díky aktivitám společnosti O2 se nám celkem podařilo vybrat přes pět milionů korun, za což jsem opravdu rád. Ale je zde i druhá stránka pomoci. Maličkosti, které udělají mnoho. Darovat oblečení, hračky, nakoupit jim potraviny nebo je třeba odvést k doktorovi. To jsou činy, které může udělat většina z nás a které jsou hodně důležité. Je přeci přirozené si pomáhat.“